Fotbal je sport pro všechny, bez ohledu na to, jestli je to kluk, nebo holka
Bývalá kapitánka ženského týmu SK Slavia Praha i české reprezentace a v současnosti asistentka trenéra ženského týmu pražské Slavie, která kromě klubů v Česku působila několik let také v Itálii. To je ve stručnosti představení Blanky Pěničkové, kterou jsme vyzpovídaly den před odvetným utkáním Ligy mistrů žen proti anglickému Arsenalu.
Zítra vás čeká těžký zápas, v prvním kole jste v Anglii prohráli 3:0, jak je složité se na takový zápas připravovat?
Je to složité, o postupu je prakticky rozhodnuto. Ale pořád je to prestižní zápas, nechceme naše fanoušky a diváky zklamat. Každý takový zápas je důležitý jak pro náš tým, tak celkově pro ženský fotbal u nás.
Když jsme u ženského fotbalu obecně, jakou má u nás pozici a jaký je rozdíl oproti třeba Itálii, kde jsi hrála?
Rozdíl je obrovský, a to jak rozdíl mezi mužským a ženským fotbalem jako takovým, ale i mezi Českou republikou a Itálií nebo i dalšími zeměmi. Nejlepší pozici má ženský fotbal právě v Anglii a Španělsku. Podmínky pro trénování, ale i platové podmínky hráček jsou v porovnání s námi naprosto nesrovnatelné. Myslím, že tyto rozdíly vychází především ze společenského vnímání ženského sportu, v tomto případě tedy fotbalu.
Na jaký zápas v rámci Ligy mistrů vzpomínáš nejradši, ať už jako hráčka, tak jako trenérka?
Jako hráčka určitě na zápas proti Barceloně. Jednak to byl první zápas v Lize mistrů, ale také na hlavním hřišti v Edenu. To byl neskutečný zážitek. Na stadionu bylo několik tisíc fanoušku a i když jsme nakonec prohráli, vytvořili nám úžasnou atmosféru na kterou nikdy nezapomenu. Z trenérského pohledu těch zápasů zatím tolik nebylo, ale asi to byl také ten první v nové pozici, kdy jsem vše viděla najednou úplně jinak. To byl zápas proti Hibernianu a zvítězili jsme v něm 5:2.
Jak tě vlastně jako holku napadlo jít hrát fotbal?
To tak nějak přirozeně vyplynulo. Pocházím z vesnice a tam to byl nejdostupnější a nejpřirozenější sport pro všechny bez ohledu na to, jestli to byl kluk nebo holka. Vždycky mi to šlo a navíc mě to hrozně bavilo, tak mě ani nikdy nenapadlo, že bych šla dělat něco jiného. 🙂
Od kopání si do míče na vesnici je ale do Slavie nebo třeba Itálie dlouhá cesta….
To ano. 🙂 Do svých 14 let jsem hrála s klukama za místní týmy, což pak ale už nešlo, protože pravidla nedovolují hrát od určitého věku holkám a klukům dohromady. Holčičí tým u nás bohužel žádný nebyl, tak mě čekala nucená pauza. Zanedlouho mě však oslovil manažer ženského týmu nedalekého Jablonce a pro mě nebylo nad čím váhat. Výkony v Jablonci mi vynesly pozvánku do reprezentace U18. Tehdejší trenér byl zároveň trenérem Slavie a díky němu jsem pak v 18 letech přestoupila právě do Slavie. A Itálie? V roce 2004 jsme s reprezentací hráli baráž o Mistrovství Evropy s Itálií a po tomto zápase mě oslovil tým z italského Udine, tak jsem to zkusila a na rok se přestěhovala do Itálie.
Takže umíš italsky a skvělé špagety? 🙂
Umím. Umím jak italsky, tak nejlepší carbonara.
Tohle musím potvrdit, carbonara jsem nikdy nejedla, až jsi mi jednou ukázala, co jsou ty správné. Ale dělám si je prakticky jen doma, protože lepší nikde nemají. 🙂 Mimochodem recept na ně, jsem vám tady před časem zveřejnila.
Ale zpátky k fotbalu. K ženskému fotbalu. Jak se z hráčky stane trenérka?
Stejně jako samotný fotbal mě to vždycky zajímalo. Už když jsem hrála, tak jsem zároveň 6 let trénovala na Slavii děti a tím že mě to bavilo, tak jsem se rozhodla v tomto směru dále vzdělávat. Studovala postupně jednotlivé úrovně trenérských licencí, tu poslední, nejvyšší, jsem úspěšně dokončila v minulém roce.
Pro ženský fotbal jsou to stejné licence jako u trenérů mužských týmů?
Jsou to úplně ty stejné. Ale nezdá se mi v současné době reálné, že bych ji u nějakého mužského týmu využila.
Tak kdo ví, třeba tě jednou uvidíme na lavičce Ligy mistrů nejen žen, ale i mužů. 🙂
