Tiché roky: Jak snadno propadnout fenoménu „Mornštajnová“

Nedávno jsem se byla na kafi se svými kamarádkami a mimo jiné jsme probíraly knižní tipy. Protože jsem zjistila, že za poslední dobu jsem četla téměř jen mužské autory a moje knihovna je prakticky plná jen spisovatelů-mužů, rozhodla jsem se dát na jejich rady a juknout se i na současnou „ženskou“ prózu. Začala jsem s aktuálně hojně skloňovanou a oceňovanou Alenou Mornštajnovou – a zatím nelituji.

Mým prvním tipem jsou Tiché roky. Nebudu vyzrazovat děj. Stejně jako v dalších knihách zde máme několik časových rovin, které se v určitý okamžik spojí v jeden logický celek. Tady se podíváme do rodiny kovaného komunisty, jeho dvou manželek i dvou dcer, které o sobě nemají ani tušení až do doby, kdy jedna z nich začne pátrat v minulosti, kterou by už každý z aktérů nejraději vymazal. Ticho zde představuje nemožnost či neschopnost komunikace i nepřekonatelnou zeď mezi hlavními hrdiny.

Co mně osobně přijde fajn? Ve všech autorčiných knihách, které jsem zatím přečetla, vystupují zajímavé ženské postavy, příběh bývá velmi dobře rozpracovaný a vždycky dostanete alespoň jednu ťafku mezi oči, abyste náhodou nebyli selankovitě ukolébáni. Na konci vyprávění většinou objevíte aspoň nějakou minimální naději, což je třeba pro mě velice důležitý moment. Knihy jsou hodně čtivé, a přesto se zde tolik nesklouzává k banalitám, jimiž se to na pultech současných knihkupectví jen hemží. Ne že by nebylo co vylepšovat, občas by bylo fajn postavy trochu více prokreslit, konec uchopit mírně sofistikovaněji a obecně vše stylizovat trochu méně „na sílu. Stejně jsem ale ráda, že podobné knihy vznikají a člověk si při jejich četbě nemusí připadat jako hlupák. Za to velký dík.

Tiché roky lze kromě klasické verze koupit i v e-formě – třeba tady:

https://www.alza.cz/media/tiche-roky-d5549041.htm

Čtení zdar😊

Ema