Poutní místo Ročov – krajinou českého Toskánska k zapomenutému baroknímu skvostu

Augustiniánský klášter s poutním chrámem Nanebevzetí Panny Marie v Ročově (nedaleko Loun) patří k mým největším turistickým objevům (nejen) letošního roku. Ten sice nebyl pro nás nadšené cestovatele moc příznivý, ale zase nám poskytl příležitost prozkoumat i méně známé kouty naší země. A to včetně těch, které máme doslova za chalupou. Přesně tak tomu bylo i v případě majestátního ročovského kláštera a chrámu. Místo jsme si s mužem tak oblíbili, že jsme se tu do letošního podzimu zastavili celkem čtyřikrát – a to u nás není příliš obvyklé. Málokdy se vracíme tak často na jedno místo, chceme poznávat stále něco nového. Ročov a jeho okolí si nás ale dokonale podmanily.

Křížem krážem Ročovskem

Když jsem poprvé sestoupala z obce Ročov směrem ke klášteru a naskytl se mi působivý pohled na barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie, okamžitě jsem si místní krajinu zamilovala a věděla jsem, že tu nejsem naposledy.

Naše první kroky odtud směřovaly po červené turistické značce do obce Kroučová. Cesta vedla převážně lesem a nejzajímavější na ní byla asi možnost projít se po místních chmelnicích. Ve obci najdete neogotický kostel sv. Markéty, u něhož stojí památná lípa. Jedná se o vzpomínku na místního rodáka Václava Fejfara, který zde zemřel poté, co doručil zprávu o výsledku bitvy na Bílé hoře. Její výročí si mimochodem 8. listopadu připomínáme. Na zpáteční cestě jsme si dali tvarohové buchty, které jsem se naučila péct v době první vlny „koronakrize“.

Od druhé návštěvy už jsme se neomylně vydávali po žluté opačným směrem na Brodec. Malebná zvlněná krajina s několika kamennými stavbami, prakticky bez jakýchkoliv rušivých elementů, mi připomněla milované Toskánsko.

K tomu si připočtěte rozmanitou trasu vedoucí chvíli po zpevněné cestě, pak zase loukami a lesem, lavičky vybízející k posezení s nádherným výhledem nebo moderní křížovou cestu pro zklidnění duše. Každé roční období se nám odměnilo jiným dojmem – jaro nabídlo naději v podobě rozkvetlých mezí a spousty poletujících motýlů, podzim se zase nesl v duchu návratu ke kořenům v podobě zoraných polí a stromů obsypané starými odrůdami jablek, včetně dnes už málo viděných koženáčů.

Baroknímu klenotu se snad blýská na lepší časy

Monumentální památka, kterou byste v těchto místech rozhodně nečekali, si prošla obdobími slávy i zapomnění. Klášter augustiniánů byl založen už ve 14. století, za husitských válek byl opuštěn, ale počátkem 16. století obnoven. Nový rozkvět zažil v 17. a 18. století. Na jeho přestavbě se totiž podíleli nejlepší barokní architekti – J. B. Santini, K. I. Dientzenhofer nebo A. Lurago. Díky ochotným místním lidem jsme se mohli na toto skvostné dílo podívat i zevnitř.

Vzhledem ke vzdělávacím aktivitám zůstal klášter ušetřen v dobách josefinských reforem. Zrušen byl až v rámci nechvalně proslulé Akce K v roce 1950 a bratři byli internováni v Oseku. Budovy pak sloužily jako skladiště, věznice nebo dětská psychiatrická léčebna. Určitou dobu zde byli vězněni např. hudební skladatel a zpěvák R. A. Dvorský nebo českoslovenští hokejisté v čele s Augustinem Bubníkem, odsouzení v roce 1950 v procesu s tzv. protistátní skupinou Modrý a spol.

Po roce 1989 byl klášter navrácen augustinánům. Z vybavení konventu se prakticky nic nezachovalo a většina místností je, mírně řečeno, ve značně neutěšeném stavu. Jen s velkou fantazií si tu dokážete představit třeba původní mnišský refektář, nebo naopak tělocvičnu či „samotku“ z dob nedávno minulých. Této úžasné památce se naštěstí začíná blýskat na lepší časy. Před šesti lety si ho totiž vzal do nájmu sochař, malíř a pedagog Jan Řeřicha, který se ve spolupráci se stavařem a místním patriotem Stanislavem Hrdličkou snaží vrátit místu duchovní rozměr a učinit jej centrem kulturních a společenských setkání. Držím palce, ať se dobrá myšlenka brzy přetaví ve skutečnost.

Kostel ukrývá zázračnou madonu i tajemství rodu Kolowratů

Oproti klášterním budovám je interiér kostela v překvapivě dobrém stavu. I zde se setkáváme s velkými uměleckými jmény, jako je V. V. Reiner, J. Kramolín nebo F. I. Weiss. K nejzajímavějším památkám patří gotická opuková socha Področovské Madony ze 14. století, kterou najdete v prosklené vitríně na hlavním oltáři. Je jí připisováno mnoho zázraků, čímž se toto místo proslavilo. Během tradiční pouti zde zaznívá i tzv. Ročovský Zdrávas. Dvě menší sochy sv. Barbory a sv. Kateřiny pocházejí z 15. století. Za povšimnutí stojí také dva boční oltáře s prosklenými rakvemi s ostatky sv. Peregrina a sv. Benigna, stylizovanými do podoby tzv. barokních manekýnů.

Po pravé straně spočívá tělo zakladatele kláštera Albrechta staršího z Kolowrat. O jeho náhrobku se dochovala rodová pověst. Po přestavbě začalo v klášterním kostele docházet k pozoruhodnému úkazu – náhrobní kámen bez vnější příčiny vlhnul. Někdy na něm dokonce stály krůpěje vody a tento pot prý vždy zvěstoval vážné události v rodu, jako např. těžké nemoci nebo smrt. Pokaždé, když se náhrobní kámen orosil, převor rozesílal listy členům rodu a varoval je před blížícím se nebezpečím.

 

Já se tam vrátím…

Už jen tím, jak naše putování popisuji, se těším, až se zase do tohoto magického místa vrátím. Tuším, že mě putování okolím ročovského kláštera nikdy neomrzí. Ještě jsem totiž neobjevila všechna jeho tajemství…